Květen 2016

Darování krve

30. května 2016 v 21:07 | Veri |  Život píše
Minulý týden v pátek jsem absolvovala svůj první odběr krve, tudíž jsem se stala dárcem. Musím říci, že ani den volna, který máte, když arujete krev, nedostihne ten dobrý pocit z toho, že darujete krev a někomu tím pomůžete. Zvláště pro mě je to ciltivá záležitost, protože přítel má stejnou krevní skupinu jako já. Vím, že je opravdu malá šance, že kdyby někdy potřeboval krev, tak že dostane zrovna tu moji, ale i tak.

Možná to někteří z vás znají, ale i přesto bych ráda popsala průběh celého toho procesu.

Byla jsem na odběru krve ve Fakultní nemocnici v Olomouci, kam jezdí darovat krev a plazmu i můj přítel. Když vstoupíte do budovy, vyplníte dotazník (ptají se Vás na různé nemoci a otázky týkající se Vašeho zdraví). Pak přistoupíte k "recepci" a zaregistrujete se. Po té dostanete číslo (já měla 32) a usadíte se před takovou menší místnost, kde se odebírají krevní vzorky. Sestřičky jsou tu opravdu šikovné a milé, takže téměř necítíte, když vám vzorek odeberou. Následně si jdete sednout do další "čekárny", kde čekáte, než na vás příjde řada. Až se na takové té obrazovce objeví vaše číslo, vejdete do příslušné kabinky, kde je pan doktor nebo paní doktorka. Změří vám tlak, poslechne srdíčko, zeptá se ještě na pár detailů, ale především vám oznámí, jestli jste vhodným dárcem nebo ne. Já měla prý krásný krevní obraz, ale prý by neuškodilo, kdyby ty hodnoty byly trochu větší, že prý je to při darování lepší. No pak vám dotyčný lékař dá takovou kartičku, kde buď zaškrtnete, jestli si přejete, aby se vaše krev použila nebo ne. Hodně lidí totiž na odběr chodí proto, aby zdarma zjistili, zda nemají HIV, infekci apod. Takže pokud tito lidé vědí, že prodělali nějakou infekci a chtějí se jen ujistit, jestli už jsou v pořádku, zaškrtnou políčko se zamračeným smajlíkem - tudíž krev se vyhodí. (Tak mi to alespoň vysvětlil doktor.)

Po té, co vhodíte kartičkou se zaškrtnutým smajlíkem do schránky, si jdete umýt mýdlem a dezinfekcí ruku, ze které vám bude krev odebrána. Následně se usadíte v další "čekárně", mezitím vám sestřička dá takovou průhlednou složku, ve které je všechno vybavení, co potřebujete k odběru. Potom jen čekáte, než se na další obrazovce objeví vaše číslo a jdete dovnitř.

Já jsem narazila na velice milou a příjemnou sestřičku. Všechno mi postupně vysvětlovala, hlavně se mnou pořád mluvila. Nejdříve jsem si tedy lehla na lůžko a ruku položila na opěradlo. Zatínala jsem pěst, aby žilka lépe "vykoukla", protože podle sestřičky mám sice krásné žíly, ale hluboko. Na to vzala sestřička jehlu a zapíchla ji do žíly. Bolest to byla obyčejná, asi jako když vám berou krev u doktora. Pak mi dala do ruky balónek, se kterým jsem pomalu zatínala pěst pořád a pořád dokola. Vůbec nic mě při odběru nebolelo, jen mi bylo trošičku divně. Odebírá se kolem 470 ml krve. Krev mi odtekla asi za 7-8 minut, což je celkem fajn, hlavně musí člověk hodně pít,aby krev lépe tekla! Délka odběru totiž nesmí přesáhnou 10 minut (max. 10,5 min)....nebo nějak tak ;)
Po odběru jsem ještě chvíli ležela na lůžku a pak za doprovodu sestry a přítele jsem pádila na snídani, kterou vám tam naservírují. Před samotným jídlem jsem musela ještě vypít asi 2 sklenky naředěného džusu. První sklenku mi donesli ještě na lůžko, protože se mi trochu motala hlava. Pak na jídelně vás sleduje sestřička, která připravuje jídlo (myslím, že je to sestra). Musela jsem sedět u stolu hned u ní, kdyby se mi náhodou udělalo zle. To proto, že jsem prvodárce. Při druhém odběru už asi taková péče nebude :P
K snídani vám dají párky s chlebem, naředěný džus a kafe. K tomu si můžete vybrat Pito nebo čokoládu. Dostanete také vitamíny.

No a nakonec jdete do takové místnůstky, kde vám dají potvrzení do práce/školy, že jste byli na darování. Já jsem k tomu dostala ještě další vitamíny, které hradí moje pojišťovna, poukaz do Šantovky a myslím slevu na Laser Game nebo něco takového. A nakonec jsem dostala ještě takové úsměvné tričko. Jo a ještě vám oznámí, že průkaz dárce krve vám příjde do 3 týdnů poštou, který si pak i s občankou a vyplněným dotazníkem (až na místě), donesete k dalšímu odběru.

Za mě sosobně musím říci, že se ke mně při celém prosecu odběru krve chovali všichni strašně moc mile a ohleduplně.

Jo a na co jsem zapomněla, všude, kam jdete (na recepci, na odebrání vzorku, do kabinky a na samotný odběr), musíte nahlásit pro kontrolu vaše celé jméno s příjmením a celé datum narození.


A co bych ještě chtěla dodat, že určitě půjdu darovat zase.


Ti chlapi

22. května 2016 v 13:02 | Veri |  Život píše
Minulý týden ve čtvrtek jsem měla debatu se svým milým: "Já jsem taky utahaná z práce a když už mám nějaký to volno, tak doma uklízím. Taky bys mi mohl s něčím pomoct. Třeba když máš zrovna volno, tak můžeš umýt/utřít to nádobí. Nebo alespoň zamést. Nic víc po tobě nechci." No...myslím, že debata nikam nevedla.
Samozřejmě nejsem nějaká puntičkářka, které by vadilo mít doma 10 minut na lince neumyté nádobí. Jen mi vadí, že jsem na úklid bytu sama. Kdybychom žili na baráku, chlap by se staral o venek (sekání trávy, opravy atd.), já o vnitřek. Jenže když žijeme v bytě, dvůr ani zahradu nemáme, tudíž bych byla ráda, aby se domácí práce alespoň trochu rozdělily.

Ve čtvtek jsem jela autobusem na noční, následně pěšky z nádraží do práce. (Nebojte, k souvislosti s předešlým odstavcem se hend dostanu.) Když jsem se převlékala na šatně, kolegyně se mě zeptala, kolik je hodin. Automaticky jsem se podívala na levé zápěstí, kde nosím hodinky. "Sakra, kde mám hodinky?!" Ihned jsem začala prohledávat svetr a bundu, jestli mi v nich hodinky náhodou nezůstaly. Chápejte, měla jsem rozbitý řemínek, takže takové ty dva malé kroužky, pod které řemínek strčíte, mi chyběly, tudíž jsem řemínek měla zajištěný jenom kovovou tyčinkou.

Řekla jsem si, jak je to super, poslední noční a já si ji takhle zkazím. Byla jsem z toho opravdu špatná, ty hodinky jsem si koupila za 500,- Kč k dvacetinám. Byly stříbrné s bílým řemínkem. Jo, není to nic extra, ale já je měla moc ráda. Strašně mě to mrzelo, že je nemám, byla jsem z toho hodně rozladěná. Volala jsem příteli, že jsem ztratila hodinky, že se mi asi uvolnily někde pod mostem, jak jsem šla k práci. Říkala jsem mu, že hned ráno po směně se tam zalítnu podívat (protože lítat ve 2 hodiny ráno o přestávce pod mostem, kde nesvítí lampy, je o hubu), jenže jsem nedomyslela, že to už tama lidi projdou na ranní směnu a pokud si jich někdo všimne, nejspíš si je přivlastní.

Nicméně jsme si dovolali a já měla náladu pod psa. S hodinkami už jsem se v duchu loučila a pořád dokola si opakovala, jak jsem blbá, že jsem si ten řemínek už dávno nevyměnila.

Za chvíli mi volal přítel, že se jede na to místo, kde jsem nesjpíš ty hodinky ztatila, podívat. (Byl zrovna v práci a měl půl hodiny pauzu). Dost mě zaskočil, vůbec jsem nepomyslela na to, že by se tam rozjel. Vážně mě to vůbec nenapadlo. Za chvíli mi volal, srdce jsem měla téměř v krku. "Našel jsem je!" zaznělo z druhé strany a já jsem se na místě málem rozbrečela. Já vím, řeknete si blbé hodinky, ale mně bylo opravdu líto, že jsem je ztratila. Nicméně jsem do telefonu začala říkat věci typu: "Ty jsi takový zlatíčko! Moc tě miluju! Jsi úžasnej, vážně moc děkuju!" Takže hodinky se našly (byly před tím mostem téměř na silnici) a já mohla v klidu dodělat svoji poslední noční.

A co je pointou tohoto článku? Že možná mi přítel doma až tak moc nepomůže, ale je ochotný jet v deset hodin večer pod most, kde nesvítí lampy, aby našel moje hodinky.

Proč?

18. května 2016 v 16:59 | Veri |  Život píše
Často se mi stává, že si sama položím otázku a nenajdu na ní odpověď.

1. Proč, když je tady asi 14 dní, vykládá o svých osobních věcech?
2. Proč má potřebu se tolik bavit s mistrovou a svěřovat se jí?
3. Proč to o sobě píše na Facebook?
4. Proč veřejně píše o problémech své těhotné ženy?
5. Proč si komplikuje život tím, že pomlouvá druhé?

Vážně jsem ve skrytu duše doufala, že zajímavým chce být člověk, když je na střední. Pak že z toho vyroste. No...pěkně jsem se spletla!
Abych objasnila své otázky:

1. Před pár dny do firmy, kde pracuji, nastoupila holka, která je o rok starší než já. Vykládá mi o sobě (a nejenom mně), o svém příteli a jeho problémech s pitím, o tom, jak je vykradli, co všechno si už zažila, že jí chybí jeden orgán v těle, prožila těžkou nemoc, má problémy s krví a celkově se chová, jako bychom byli kamarádky odjakživa.

2. Celkem mi drásá nervy, jak moc se baví s mistrovou o osobních věcech, jak spolu chodí kouřit o přestávce i v pracovní době (i s jinými pracovnicemi), jak jí, podle mě, trochu leze do zadku. A kdo asi poletí při lámání chleba? Holka, co se s mistrovou vybavuje jak nejlepší kamarádka nebo holka, co je tichá a s nikým se moc nevybauje?

3. Nechápu lidi, co o sobě píší všechno možné na FB. Jako že se cítí rozzlobeně, smutně atd? Pane jo, koho to zajímá? A proč to tihle lidi děljí? To vážně chtějí, aby každý věděl, co zrovna mají za problém a dělá jim snad dobře, když je někdo lituje?

4. Kamarád má ženu v rizikovém těhotenství, to ví pár blízkých přátel a rodina (tedy alespoň jsem si to myslela). Teď to ví díky němu celý FB. Pardon, ale kdybych měla rizikové těhotenství a do toho třeba ještě jiné problémy s ním spojené, rozhodně bych nechtěla, aby to každý věděl a rozhodně bych nechtěla, aby to bylo vyvěšené někde na Facebooku.

5. U nás v práci nemá většina ženskejch nic jiného na práci než pomlouvat ty druhé. Proč? Co z toho mají? Proč hned někoho řešit po celé dílně jen proto, že zrovna nepřišel do práce? Vážně si připadám jako na škole, kdy stačilo, aby chyběla ta největší blbka ze třídy a celý den se neřešil nikdo jiný než ona.

Znovu se ptám, PROČ? Ano, já také měla období, kdy jsem sdílela hodně věcí na FB, každému třetímu jsem říkala o svých problémech, ale vlastně nechápu, proč jsem to dělala. Snad kvůli tomu, aby si mě někdo všiml, aby mě politoval nebo proč?

Čím jsem starší, nedělím se se svými problémy s každým. Za 1. nejdřív zvážím, zda tomu člověku nenaložím ještě víc, protože má třeba svých problémů dost a za 2. zvážím, jestli bych se vážně se svými osobními problémy svěřovala celé dílně jako by nic. Já nepotřebuju, aby mě lidi litovali, aby o mně vše věděli. Prostě to nepotřebuju. Tak asi proto nechápu ty lidi, co to potřebují.

Ta chvilka

11. května 2016 v 21:05 | Veri |  Život píše
Ta chvilka, kdy si uvědomíte, že už je to tak dlouho, ale stejně si to pořád neuvědomujete (strašně logická věta).

Ta chvilka, kdy jste šťastní jen proto, že ho vidíte.

Ta chvilka, kdy se vám i po takové době podlamují kolena, když vám položí ruku na tvář a políbí vás na místě, kde jste si řekli, že to spolu zkusíte.

Ta chvilka, kdy cítíte, že je to na celý život.



Už 4 roky.