Stěhuji se

26. července 2016 v 10:28 | Veri |  Život píše
Tento blog opouštím, i když ne tak úplně dobrovolně. Více si o tomto důvodu můžete přečíst v tomto článku.

Nicméně na novém blogu se budu věnovat úplně tomu sámemu, čemu jsem se věnovala zde.

Najdete mě nově tady:


Věřte mi, že to dělám nerada, ale tak nějak nemám na výběr. Je mi líto, že to tady opouštím, přeci jenom za ten necelý rok jsem udělala kus práce, pár lidí si mě třeba už i pamatuje. Ale snad se mi podaří dosáhnout toho samého a ještě víc na svém novém blogu.
Mějte se,
Veri.
 

Vlkodlačí děvče 3. kapitola

30. června 2016 v 20:18 | Veri |  Vlkodlačí děvče

3.



"Mohl být hezčí, ale zatím to musí stačit. Stejně předpokládám, že co nevidět budeš zase kupovat nový." prohlásila máma, když mě viděla ve dveřích s novým kobercem.
"Tohle teď vážně potřebuju slyšet." prohlásila jsem otráveně.
Mezitím, co máma vyšilovala kvůli zbývajícím poškrábaným kobercům, já se dolopotila s kobercem až do předsíně, kde s žuchnutím přistál na zem.
"Abigail, doufám, že si uvědomuješ, že takhle to dál nejde." řekla přísně, ale klidně.
"Co jako?" Byla jsem už vážně podrážděná. Nejdřív to ráno, pak rozmluva s Tomášem kvůli narozeninám a teď tohle. "Co jako dál nejde?!" vyštěkla jsem, když mi nedopovídala.
"Musíš se to naučit nějak ovládat. Nemůžeš domů přijít jako zvíře a všechno tady zničit." pronesla chladně a slovo "zvíře" zdůraznila. Do očí se mi nahrnuly slzy, prohlásila mě zvířetem. Vím, v co se každý úplněk proměňuji. Vím, že bych se měla naučit ovládat, když se proměním. Ale NEVÍM JAK!
"Děláš si ze mě srandu?!" začala jsem na mámu řvát. "Celou dobu se snažím přijít na to, jak se ovládat, když se proměním v to, co ty nazýváš zvíře, ale zkrátka NEVÍM, jak na to! A ty, místo toho, abys hledala v těch svejch podělanejch knihách, tak nic neděláš a jenom nadáváš. To je strašně lehký! Vlastně celej tvůj život byl vždycky lehkej, tak jak bys mě mohla pochopit!" zařvala jsem na ni a do očí se mi vedraly slzy. Máma už nic neřekla, jen odešla. "Jo, to je jediný, co umíš…odejít." pronesla jsem do prázdna a zamířila do svého pokoje.

Nechápe mě, jak by taky mohla? Je zaklínač…a já? Zvíře. Tak mě nazvala, zvířetem. Nevěřím, že mi tak řekla. Vždyť je to moje máma! Nechala jsem slzy volně stékat po tvářích. Vlastní máma mě nepodrží. Kdo tedy?
"Abigail, můžu dál?" zašeptala Nicol, když už téměř byla v pokoji. Tohle dělá pokaždý, pomyslím si. Vždy, když slyší něčí hádku, jde pak za oběma stranami a snaží se je utěšit a co hůř, usmířit.
"Jasně." odvětím tak na půl a otřu si slzy.
"Hele, byla jsem za mámou a ta řík-"
"Ne!" rázně jsem ji přerušila. "Nechci vědět, co říkala, mně toho řekla totiž už dost! Jestli mě chceš přemlouvat, abych se jí šla omluvit, seš na špatné adrese. Nemám se ji za co omlouvat!" řekla jsem už poněkud tišším hlasem, ale naštvání a nenávist z něj nezmizely.
"Abigail na mě zůstala civět s pusou dokořán. Až po chvíli řekla: "Nikdy jsem tě takovou nezažila. Víš, nikdy před tím jsi na mámu nekřičela, a že ti někdy dala sodu. No…myslíš, že to má něco společného…s tím?" Už mi znovu začala stoupat krev do hlavy, ale pak jsem si to uvědomila. "Nicol, doneseš mi tu zaklínačskou knihu po babičce?"
"Myslím, že to bude muset počkat." odpověděla a pohled stočila k oknu. Tomáš.

"Jé, ahoj, jsi tu nějak brzo ne?" řekla jsem poněkud nervózně.
"Vždyť jdu o 10 minut pozdějc. Jsi v pořádku Abilí?" optal se. Najednou jsem ztuhla. Takhle mi začal říkat někdy v dětství, když nám bylo tak 5 nebo 6. Tenkrát jsme si hráli na pískovišti a jeden kluk, který zrovna přes něj přeběhl, mi rozdupl bábovičku. Tomáš mě utěšoval a tenkrát poprvé použil, dá se říct zkomoleninu, mého jména. Abilí (Ebilí).
"Hej, dobrý?" otázal se mě ještě jednou.
"Jo v pohodě, já jenom…to nic. No vidím, že jsi opravdu vybaven." V ruce držel kýbl s "čímsi", v druhé bednu s nářadím a kolem pasu měl další nářadí upevněné na takovém tom pracovním opasku, co nosí každý řemeslník.
"Lepší být připraven." pronesl s úsměvem od ucha k uchu. Pustila jsem ho dovnitř a Tomáš se ihned pustil do práce. Já se na něj dívala s nepřítomným výrazem ve tváři. Lepší být připraven. Měl pravdu.

Jak moc čtu v roce 2016

29. června 2016 v 19:27 | Veri |  PŘEČTENO
PořadíNázev knihy + autorDočteno v měsíciPočet stránek
1.Nádherná Temnota/Kami Garciová, Margaret Stohlováleden466
2.Sněží, sněží,.../M. Johnsonová, J. Green, L. Myracleováúnor255
3.Spokojená blbka/Ilona Ondráčkovábřezen160
4.Šťastní lidé čtou a pijou kávu/Agnes Martin-Lugandduben214
5.Škola noci 7 - Vyhořelá/P. C. Castová, Kristin Castováčerven355
6.Hypnotizér/Lars Keplerčerven
528
7.Čtyřka - Divergentní povídky/Veronica Rothováčerven
185

Zatím těch knih není moc, ale já jsem vlastně nikdy za rok nepřečetla nějak moc knih, takže na moje poměry je to celkem normální množství knih ;)
 


Flákej se a bude ti dopřáno

23. června 2016 v 15:02 | Veri |  Téma týdne
Když se tak dívám kolem sebe, všímám si, že jsem na tom snad nejhůř z celé třídy na ZŠ i na SŠ.

Byla jsem jedničkářka, něco mi šlo hladce, něco jsem si musela vydřít. Nikdy jsem to ale nedělala pro jiné, vždy jsem to dělala jen sama pro sebe. Ať se mi kdokoli posmíval, brala jsem to jenom jako projev jeho zoufalosti: Přece až si budeme podávat přihlášky na SŠ, kdo se bude mít líp? Jedničkářka nebo ten, co má tak tak čtyřky?

Nakonec jsem podávala přihlášku na zdravku do druhého kola. Neměla jsem na výběr, téměř nikam už nebrali a přece jsem nemohla vyjít základku a nikam nejít?!
Ale abych tuto situaci lépe vysvětlila:
Byla jsem, díky skvělému prospěchu, přijata na Veřejnoprávní školu....soukromou školu. Počítali jsme s tím, kolik to bude stát, ale když si nás pozvali na takový ten "pohovor" (nevím, jak to úplně nazvat), zjistili jsme, že všechny výlety jsou povinné: slučák, lyžák atd. Takže hromada výdajů navíc, páč nemám žádné vybavení na hory a podobné věci. K tomu nám oznámili, že polovinu učebnic si platíme sami. Sakra, to nám to nemohli říct na Dni otevřených dveří?!
Takže asi chápete, proč jsem tam nenastoupila. Finance nikdy nebyly silnou stránkou naší rodiny.

No, po 14-ti dnech na zdravce jsem utekla na Uměleckou školu....soukromou, ale o dost levnější než byla ta předešlá škola. Tato škola je totálně bez uplatnění, co k tomu dodat. Grafický design mě baví, ale nejsem v něm tak dobrá, abych si troufla na práci v reklamce, pro kterou jsem z této školy určená.

Co vám budu povídat, po střední jsem skončila na pracáku na půl roku a od té doby jsem moc pracovních příležitostí neměla. Když už jsem se dostala do super práce, tak mě vyhodili z organizačních důvodů, nebo tam byla kolegyně, se kterou se nedalo vydržet nebo mi ta práce prostě nešla.

Takže nyní pracuji ve fabrice za minimální mzdu a ptám se: Kde jsem sakra udělala chybu? Moji spolužácí, kteří sebevíc všechno flákali, nikdy nedotáhli nic dokonce, všechno jim bylo totálně u prdele, mají bezva flek, plno prachů a jsou spokojení až za hrob!
Když se s nimi vidím a oni se zeptají, kde pracuju, je mi hanba.
Chtěla bych dělat něco, co mě aspoň trochu baví nebo zajímá. Ne montovat termostaty a máčet se celý den v olejové lázni.
Kde byl ten bod zlomu, že jsem tak skončila?! (Nechci se dotknout lidí, co dělají ve fabrice atd. a dávat jim najevo, že skončili nějak špatně. Tohle beru jen a čistě podle sebe a podle toho, co mně osobně vyhovuje a co ne).

Jo, plno lidí má známosti, někdo měl zkrátka štěstí. A někomu stačí řidičák a práce je na světě. No jo, ne každý dostane k osmnáctinám řidičák, že.

Kdyby někdo vymyslel a sepsal manuál "Jak si najít skvělou práci při neustálém flákání", ať dá vědět.

Top a sukně

22. června 2016 v 22:19 | Veri |  Panenky
Dneska jsem se pustila do pro mě těžší práce a zároveň výzvy. Nejdříve jsem tedy měla v úmyslu ušít šaty, ale pořádně jsem nevěděla jak na to, tak jsem se rozhodla pro top se sukní.
Jako první jsem se pustila do topu. Látka nebyla na práci špatná, jen z ní hodně trčely po ustřižení nitky, což jsem vyřešila lepidlem na textil. Dokonce jsem poprvé zkoušela našít suchý zip. Příště si to ale musím líp vypočítat, aby tolik nepřečuhoval.
No a pak jsem se pustila do sukně. Zápasila jsem s gumou do pasu, taky se mi poprvé sukně nepovedla, tak jsem se pustila do druhé. Ta už dopadla o něco lépe.
Ale je to fajn. I když se mi něco nepovede, třeba vyměřit nebo někde něco špatně přišiju, poučím se z toho a neodrazuje mě, že to musím udělat podruhé.
Prostě mě to baví!


První ušitá mikina

15. června 2016 v 14:23 | Veri |  Panenky
Včera jsem se konečně odhodlala k tomu něco ušít na panenku. Rozhodla jsem se pro mikinu a inspirací mi bylo toto video od SugarCharmshop. Vím, že můj výtvor má do jejího hodně daleko :P
Video mi pomohlo hlavně v navrhnutí konkrétních částí mikiny.
No, není to snad úplně nejhorší, na to že je to můj první pokus po hodně dlouhé době. Naposledy jsem se snažila něco ušít na panenku, když mi bylo asi 12?
No a berte v potaz to, že mi šití moc nejde, což je veřejný fakt :P
Ale snažím se! :)

Rozcestník

13. června 2016 v 15:14 | Veri |  Tvořím
Stačí si vybrat ;)

PANENKY


KRESBY


MALBY


OSTATNÍ




Úprava vlasů

13. června 2016 v 14:48 | Veri |  Panenky
Objevila jsem svůj nový koníček. Vlastně jsem vždy měla ráda panenky a nyní se k nim vracím.

Tyto dvě panenky jsou po mých sestřenkách, měly hodně zacuchané vlasy a tak jsem si řekla, že bych je mohla zkusit rozčesat.
No a zde je výsledek:

U této panenky bylo rozčesávání náročnější, zvlášť proto, že jsou vlasy vyrobené z nepoddajného materiálu. Je to takový ten materiál, který býval na starších panenkách.

U této mi šly vlasy rozšesávat mnohem lépe.

No a tajmeství toho, jak rozčesat takto zacuchané vlasy? Použila jsem horkou vodu s aviváží ;)

Děti noci

12. června 2016 v 21:30 | Veri |  Knihy
Většinou mám ve zvyku název téma týdne pozměnit, ale tentorkát jsem ho nechala v původním znění "Děti noci". Hned vysvětlím proč.
Od puberty, někdy asi od 15-ti let čtu sérii knih s názvem "Škola noci". Stručně vám přiblížím, oč v těchto knihách jde. Škola noci je škola pro mladé upíry, kteří bývali obyčejnými teenagery. V určitém věku se začali proměňovata a na čele se jim objevil srpek měsíce. Poté začali chodit do Školy noci a žít život jako upíři. To znamená, že jsou přes noc vzhůru a ve dne spí, denní světlo jim dělá zle. Proto "děti noci" a proto jsem si tuto sérii vybrala k tématu týdne.

K čemu se chci ale především dostat. V týdnu jsem byla v Levných knihách u nás v městečku. Pátrala jsem tam po nějaké knize asi 15 minut, nic jsem si však nevybrala. Už jsem to chtěla vzdát, pak jsem však zabočila k regálu a objevila pár knih "Škola noci". Nejdřív jsem zběžně ale vzrušeně prolétla názvy na bocích knih, abych zjistila, o jaké díly se jedná, ale každý název dílu je jiný a já nevěděla pořadí. Tak jsem je začala náhodně brát, na přední straně je totiž číslo konkrétního dílu. K mému štěstí jsem narazila na 8. a 9. díl. Osmý díl byl za 49,- Kč a devátý díl za 69,- Kč. Dohromady tedy 118,- Kč. (Ten devátý díl je sice takový opotřebený a přebal je na hřbetu přelomený, ale to mi vážně nevadí. V knihkupectví bych za jeden díl dala kolem 300,- Kč. A tady?) Naštěstí jsem u sebe měla nějakou hotovost a tak jsem urychleně zamířila k pokladně (asi ze strachu, že by mi knihy někdo mohl vytrhnout z ruky :D).
Když jsem vycházela z Levných knih, byla jsem nadšená a stále jsem. Jsem zvědavá, jak tato série bude pokračovat.


Život napsal a dopsal

11. června 2016 v 20:00 | Veri |  Život píše
Nevím, kolik lidí tuto slečnu, zpěvačku a youtuberku znalo, nevím, kolik lidí zasáhla zpráva o její smrti. Mě zasáhla.
Christina Grimmie měla pouhých 22 let, byla to úspěšná "začínající" zpěvačka, youtuberka, ale také dcera, sestra a velice krásná a sympatická dívka.
Poznala jsem ji přes youtube, když mi bylo asi 15 nebo nějak tak. Hrála na klávesy a zpívala písně, velmi krásně. Její videa jsem si pouštěla hodně často a to nejen proto, jak krásný měla hlas, ale protože byla velmi sympatická a vyzařovalo z ní něco přívětivého a neskutečného.
Proto mě zpráva o její smrti hluboce zasáhla. Byla mi oporou v těžkých chvílích ikdyž jsem se s ní nikdy osobně nepotkala.
Je mi líto tak mladého talentovaného člověka. Život je někdy krutý.



Odpočívej v pokoji, Christino.